Dnes podávám odvolání k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně a nejsem rád. Potřeba žádat nezávislou autoritu o rozhodnutí znamená jediné – něco je špatně. Lze samozřejmě připustit, že se mýlím (a se mnou všichni vtipálci na internetu, komentátoři v novinách, právníci ...). Rozhodnutí soudu s největší pravděpodobností budu respektovat, sklapnu desky s šedesáti tisíci podpisy a život půjde dál. Ale stejně budu mít – tak jako tisíce jiných, pocit, že jsme tu první prezidentskou přímou volbu nezačali dobře.
Zákon a návazný prováděcí předpis už dávno kritizoval nejeden prozíravý právník. Já sám jsem vždy prohlašoval, že sice přímou volbu vítám, kandidovat chci, ale že jsem si vědom velkých rizik volební procedury, která nebyla předtím vyzkoušena. Praxe však bohužel předčila obavy. Nejednoznačný výklad výpočtu neplatných hlasů, nespolehlivý rejstřík občanů jako jediné měřítko ztotožnění, záměny přechodného a trvalého bydliště (a za určitých okolností ani nemusíte vědět, kde máte trvalé bydliště), pochybnosti kolem náhodného výběru kontrolního vzorku. A nakonec profesionalita aparátu, který kontrolu prováděl, a nezaváhal se pochlubit mediím ještě před oficiálním vyhlášením.
Jednoho by to mohlo umořit, znechutit. Mě ne. Musíme se poučit a prováděcí zákon podle toho upravit. Současně ale nevylít s vaničkou dítě a nevracet se k volbě parlamentem. To může být lákavé, neboť, jak to vypadá, několika politků i právníků je odhodlaných napadnout zákon u Ústavního soudu. Měli bychom to ustát, včetně situace, kdy bude lednový termín volby odložen a předtím si projdeme nemalým martýriem.
O čem mluvím? Vžijte se do role kandidáta, který v dobré víře odevzdal podpisy (a tisíce podezřelých jich vyřadil) a najednou je odsouzen k čekání. Kdyby byl výsledek jednoznačně a nezpochybnitelně negativní, uznal by porážku, ukončil kampaň a popřál voličům dobrou volbu. Kdyby jednoznačně uspěl, vedl by dál férový souboj ideí, koncepcí a vizí s ostatními. Česká legislativní bramboračka ale staví před kandidáta neřešitelné dilema dvou možností. První je co nejrychleji zastavit kampaň. Když pak soud nedá za pravdu jeho odvolání, tak spočítá nutné ztráty a skončí. Když mu ale soud vyhoví, kandidát mezitím ztratí možnost voliče oslovit a získá Pyrrhovo vítězství válcované náskokem protikandidátů. Druhou možností je v kampani pokračovat ve víře, že vše dobře dopadne. Když nedopadne, bude kandidát vypadat jako pošetilec a navíc vyhodí z okna spoustu peněz. Není bez zajímavosti, že do podobně složité situace se nedostane nikdo ze stranických kandidátů.
Podávám dnes své odvolání v přesvědčení, že prozatímní průběh prezidentské volby sám je dokladem poměrů, které chci svou kandidaturou změnit. Pokud jsem na někoho dosud nepůsobil dost odhodlaně, mohu ho ujistit, ža současná zkušenost je motivace jako řemen.
