Donald Trump? Milý chlapík, politicky je ale odpudivý.

Co se stane druhý den ráno po nástupu prezidenta Trumpa do Bílého domu? Nic. Slunce vyjde nad Amerikou a lidé půjdou do práce. Vše bude normální a dokonce i Trump se začne chovat prezidentsky důstojně.

Američané si vzpomenou na Reagana a řeknou si, že Trump nemusí být tak hrozný prezident. Osobně je Donald Trump milý chlapík, politicky je odpudivý. Symbolizuje přesně to, co on sám na Americe kritizuje, a jeho voličům to nevadí. Kombinace sebestřednosti, sebevědomí a hroší kůže mu umožňuje útoky odpůrců i kritiku médií přehlížet. Má úžasný dar přesně vystihnout, co v dané chvíli široké masy chtějí slyšet, a stručně a úderně to zformulovat. Definiční příklad populismu a navíc, není v dnešním světě sám.

Trumpovští voliči, ať žijí kdekoliv, jako by volali po revoluční změně. Parlamentní demokracie byla přes všechny své neduhy obecně přijímána jako prazáklad společensko-politického uspořádání nemalé části vyspělých zemí, mimo jiné vzhledem ke katastrofálním zkušenostem s fašismem a komunismem. Dnes to přestává platit a voliči jsou fascinováni miliardářskými byznysmeny, kteří slibují efektivnost rozhodování, když budou stát řídit jako firmu, a skrytě či otevřeně obdivují pružně rozhodující autoritářské politiky putinovského typu. A není se co divit: parlamentní demokracie ochromily všechny rozhodovací mechanismy, od velkých infrastrukturních projektů až po třeba výchovu dětí, nesmyslnou džunglí regulace.

Pro populisty a jejich voliče se také vyčerpalo paradigma, na kterém byl založen vývoj parlamentních demokracií po 2. světové válce: tržní ekonomika, volný obchod a volný pohyb kapitálu i pracovní síly, ale i posilování sociálních jistot až do absurdních podob, silně zatěžující daňové poplatníky a vedoucí k rostoucí zadluženosti vyspělých zemí. To díky rozvoji dopravních a komunikačních technologií přerostlo v globalizaci, která vytáhla z chudoby miliony lidí v rozvojovém světě. V USA a Evropě však vedla ke ztrátě pracovních míst a ke stagnaci či dokonce poklesu reálných mezd středně a výše příjmových skupin lidí a k přílivu různých skupin migrantů, přilákaných štědrými sociálními dávkami. Většina populistů tak snadno získá politické body, když slibuje ochranu domácího trhu a uzavření hranic. Voliči přestali věřit tomu, co jim jejich elity desetiletí popisovali jako jediný “správný” model rozvoje ekonomiky a společnosti a odpouštějí jeho osobní hříchy každému, kdo jim slíbí něco jiného.

Konečně, Trumpové mimořádně těží z degenerace zavedených politických stran (a jejich zkorumpovatelnosti) a ze všech nesmyslů, kterými jsme náš život zaplevelili. Smějí se politické korektnosti a pokryteckému, přehnanému důrazu na práva žen, homosexuálů a dalších skupin. Své protivníky, s využitím moderních médií a sociálních sítí, nálepkují výrazy, které jsme dříve považovali za žalovatelné. Obdiv k autoritativnímu vládnutí se někdy blíží k hranici našeho chápání ústavnosti. Všechno jim ale prochází, Trumpovy výroky by jinému politikovi okamžitě ukončily kariéru, jeho však posílí. Říká prostě to, co si velké skupiny lidí již dávno myslely a jen se to nedovážily vyslovit nahlas, a pokud to vyslovily, tak je vlastní intelektuální a politické elity přezíravě napomenuly.

Naduté a přezíravé nebyly jen elity, ale hlavně zavedené politické strany, které se navíc domnívaly, že jsou neohrozitelné a podle toho se chovaly. Američtí republikáni, neschopní postavit všeobecně přijatelného kandidáta bez bigotních zásad, prostě teď mají svého Trumpa. Demokraté nenašli nikoho jiného než Hillary, která je v očích řady Američanů přímo symbolem ztráty důvěry v politiky. V Evropě Le Pen, Wilders či další těží z pýchy a zaslepenosti evropských, především bruselských elit, které každou kritiku odmítaly a jako jediné řešení vždy nabízely “více Evropy”. Stejně tak v našich podmínkách má tradiční česká pravice i levice svého Babiše. A přidáme-li k tomu – po globální krizi 2008 – 9 logickou – fascinaci mladé generace socialistickými populisty typu Bernie Sanderse, vskutku se zdá, že jsme na prahu hledání nového paradigmatu.

Nic nehledejme. Liberální demokracie a tržní ekonomika jsou a musí zůstat základními stavebními kameny existence naší společnosti. Jako firmu lze řídit maximálně ministerstvo, ne stát a jeho politický život. Parlamentní mechanismy, jakkoliv zoufale neefektivní, jsou pojistkou zdravého rozvoje země – zní to jako fráze, ale historická zkušenost je jednoznačná. Vláda až příliš mnoha autoritativních spasitelů, tepajících předcházející politické neduhy, skončila neslavně, byť mnozí začínali s poctivými úmysly. Nemusíme ani argumentovat hitlerovskými či stalinskými katastrofami, stačí připomenout, jak se Itálie vzpamatovává z Berlusconiho dodnes.

Stejně tak je z hlediska dlouhodobé prosperity platný poválečný model otevřené tržní ekonomiky. Uzavírání domácího trhu, ať z pohledu toků zboží nebo pracovní síly, může krátkodobě uchránit pracovní místa, dlouhodobě povede k zaostávání životní úrovně ve srovnání s jinými dynamicky rostoucími zeměmi. Americká ekonomika je dnes v daleko lepší situaci než ji líčí Trump. Evropa prožívá několik krizí najednou, ale pořád ještě těžíme z poválečného hospodářského zázraku a z míru, který integrace přinesla. Velkým problémem je příjmová nerovnost, kdy vedle stagnujících reálných mezd většiny obyvatel malá skupina finančníků a manažerů pohádkově zbohatla, jsme to však schopni řešit bez revolučních změn. Trumpové toho samozřejmě mistrně využívají, byť sám Trump je exemplárním představitelem miliardářského mogula.

Populisté navíc otevřeně klamou či přímo lžou, ale hlavně – nenabízí žádná skutečná řešení. Trumpovy hospodářsko-politické výkřiky, stejně jako poblouzněné sociální přísliby Sanderse, nelze v dnešní Americe splnit. Ještě lepším příkladem lží byla kampaň Brexitu, kdy jeho příznivci pobláznili více jak polovinu Britů, aby se hned další týden ukázalo, že nikdo neví, co dál. Jestli někdo v ČR (či jinde ve střední Evropě) si hraje se stále více populární myšlenkou czexitu nebo volá po rozpadu EU, pak musí jasně říct, kde vidí politickou a ekonomickou budoucnost naší země a regionu, především bezpečnostní zakotvení. Zde je slabé místo populistů a zároveň prostor pro protiútok – donuťme je konfrontovat realitu s jejich sliby. Uvidíme, že výsledkem je velká bublina namyšlených slov.

Potrvá, než lidé pochopí, že populisté boří zavedené pořádky ne v touze po nápravě věcí veřejných, ale hlavně s cílem uspokojit své ambice. Není jim moc jasné co pozitivního dělat, ale mají skvělou intuici nabídnout lidem laciné krátkodobé odpovědi na všechno. Jedno vědí ale dobře – po získání moci udělají vše, aby tuto moc již neztratili. Udělat vše v evropských (tedy i našich) podmínkách může znamenat konec evropského vnitřního trhu, konec síly NATO ve střední a východní Evropě či popření demokratických svobod. Pro životní úroveň naší země, její bezpečnost, pro život našich dětí a vnuků by to mělo nedozírné negativní důsledky.

Nedopusťme to, jednejme. Paradigmata není třeba měnit, avšak ty dnes tak nepopulární americké či evropské elity musí projít hlubokou obrodou. Ze svých řad a z vedení svých institucí a stran musí doslova vyhnat zasloužilé matadory, kteří nesou přímou zodpovědnost za deziluzi, které miliony našich spoluobčanů propadly. V konkrétních případech mají Trumpové při kritice často pravdu a tu musíme slyšet, přiznat ji a reagovat. Věrohodní budeme ale jen tehdy, nabídneme-li lidem řešení toho, co je nejvíce trápí (a přestaneme se zabývat nesmysly), a budou-li to říkat noví lidé, kteří se zbaví falešného nánosu na úspěšném poválečném vývoji, ať to byl naivní multikulturalismus, pokrytecká korektnost nebo zelené nadšení (za kterým se občas skrývaly i tučné zisky).

Americké volby jsou vyhroceným příkladem téměř neřešitelné volby mezi symbolem deziluze a nadutým, omezeným, nicméně mediálně zručným populistou. My v Evropě dosud před takto mizernou volbou nestojíme. Zatím ne, ale pokud standardní politické strany, které chtějí bránit vše pozitivní z poválečného vývoje v Evropě (a u nás od listopadu 1989), zůstanou v zajetí svých zkorumpovaných lobbistických poradců a šíbrů, pokud nepostaví do čela mladé představitele, stejně drzé jako populisté a současně stejně tak pro voliče přitažlivé, tak brzy před podobnou volbou stát budeme. A pak už nezbude než si říct, že Hillary je sice zoufalá, ale Trump je krok ke katastrofě. Sofiina volba.